Většina lidí považuje své děti za největší poklad, který mají, a podle toho se k nim také chová. Bohužel každý člověk má své slabé chvilky a někdy přijdou v rámci péče o malé dítě momenty, kdy je obtížné zachovat klid a chladnou hlavu. Někdy mohou být plačtivé záchvaty dětí natolik nervy drásající, že se i klidný člověk neudrží. I zdánlivě šetrné třesení dítětem ale může mít katastrofální následky. Případy syndromu třeseného dítěte nejsou ani v našich končinách vzácné a rodiče si často ani neuvědomují, jak závažné dopady může jejich jednání mít.
Syndrom třeseného dítěte souhrnně označuje stav, kdy dítě trpí zdravotními obtížemi způsobenými prudkým třesením nebo cloumáním. To, co se může zdát jako neškodný manévr pro utišení dítěte, může skončit velmi vážně.
Syndrom byl poprvé popsán na počátku 70. let minulého století. U nás tvoří takto postižené děti více než 1 % pacientů přijatých na pediatrické jednotky intenzivní péče a více než 10 % úmrtí na těchto odděleních. A to není úplně malé číslo. Mnohdy jde skutečně o jasný případ domácího násilí, kdy s dítětem není dlouhodobě dobře zacházeno, ale nezřídka jde i o případy, kdy jinak milující rodiče prostě neudrželi nervy na uzdě. Následky nešetrného třesení jsou přitom velmi závažné. Může docházet k poruchám sání a polykání, zhoršení nebo ztrátě sluchu či zraku, záchvatovým onemocnění, poškození mozku, autismu, nebo dokonce ke smrti.
Když vybuchnou nervy
Odhalit syndrom přitom pro lékaře nemusí být úplně snadné – rodiče často nešetrné zacházení zapřou a tvrdí, že dítě upadlo. Mezi typické projevy takto poškozeného dítěte patří například křeče, zvýšená dráždivost, nehybné zornice, zhoršené vidění, potíže s dýcháním, zvracení, dušení, krvácení do mozku a další.
Jak již bylo řečeno, vyšší riziko existuje u rodin, které se nachází ve špatné socio-ekonomické situaci, nebo rodiče sami vyrůstali v nevhodném prostředí, kde se nemohli naučit správným návykům. Podobné chování se však může vyskytnou i u jinak zcela bezproblémových jedinců, kteří následkem silného duševního vypětí situaci prostě nezvládnou.
Je třeba si uvědomit, že v prvním roce miminko může křikem strávit i několik hodin denně. Nemusí to nutně znamenat, že něco děláte špatně – dítě takto prostě projevuje svou osobnost a komunikuje se světem. Pokud jako pečující osoba tyto stavy nezvládáte, raději dítě položte do postýlky, nechte jej křičet, odejděte a v jiné místnosti se uklidněte a pak se opět vraťte zpět.
Matky situaci častěji ustojí
Zajímavé je také to, že až v 90 % případů se nešetrného třesení dopustí muž, partner ženy nebo otec dítěte, případně osoba, které bylo dítě svěřeno na hlídání. Tito lidé jsou vůči hysterickému nářku daleko méně odolní než matka dítěte, a také nemají cit v tom, jak s dítětem správně nakládat, aby mu neublížili.
Rodiče nebo pečující osoby, které dítětem zatřesou, mu většinou vůbec nechtějí ublížit. Proto je dobré mít se na pozoru a sledovat, zda pečující osoba nevykazuje určité rizikové faktory, které by k takovému jednání mohly vést. Včasná prevence je vůbec to nejdůležitější a může zachránit nejen zdraví a život dítěte, ale i vztahy v rodině.
Následky mohou být vážné
K léčbě následků syndromu patří terapie za pomoci logopedie, oční terapie, rehabilitace apod. Až 60 % takto postižených dětí přečká zranění bez trvalých následků, ale zbytek si do konce života může nést různě těžká poškození. Nejzávažnějším následkem je samozřejmě smrt – a ani ta bohužel není zcela výjimečná.
Důležitou součástí terapie je však také kontakt s rodinou, zejména s pečujícími osobami. Je nutné zajistit, aby se podobná situace již znovu neopakovala. Důležitá je psychická a emoční podpora od široké rodiny i zdravotníků, kteří případně mohou rodiče a pečující osoby doporučit ke konzultaci u psychologa apod.
Zdroj náhledového obrázku: Depositphotos
Prohlašujeme, že autoři ani provozovatel webu nepřebírají zodpovědnost za případné újmy způsobené využíváním léčebných metod v tomto článku. Ačkoliv jsou recepty, rady nebo léčebné metody v tomto článku a na celém webu Vitalitis.cz psány s nejlepším svědomím autora textu, jejich použití je na vlastní nebezpečí a mělo by probíhat výhradně po konzultaci s vaším lékařem.
